Vizitky

Vizitkám se dříve říkalo navštívenky, protože návštěva vždy po příchodu předala vizitku služebné nebo komorníkovi, načež byla uvedena do salonu, kde vyčkávala příchodu hostitele. Vizitku předáváme často: recipročně, pokud někdo dá vizitku nám, dále jestliže hodláme s naším protějškem v budoucnu udržovat kontakt, a vždy, máme-li nesrozumitelné nebo obtížně zapamatovatelné jméno.

Vizitky vkládáme do všech darů, ale i kytic, které předáváme při hromadných příležitostech, aby oslavenec věděl, komu a za co poděkovat. Při těchto příležitostech na vizitku napíšeme krátký vzkaz, poděkování za pozvání, na vizitku ke kytici herci při divadelní premiéře připojíme pochvalu za skvělý výkon. Dříve se užívala řada zkratek, které byly určeny právě pro komunikaci prostřednictvím vizitek, např.:

• P.R. (pour remercier) poděkování
• P.C. (pour condoler) vyjádření soustrasti
• P.P.F. (pour pendre fonte) na rozloučenou

Tak jak se společenský styk stává stále běžnějším pro nejširší vrstvy, vytrácí se i vše, co vyžadovalo speciální znalosti, třeba francouzštinu. Ze všech těchto zkratek se dodnes běžně používá už jen jediná: P.F. (pour feliciter) přání štěstí.

Předávání a přebírání vizitek je třeba v Japonsku velký obřad: vizitka se podává i přebírá oběma rukama, oba se navzájem ukloní, text na vizitce je třeba přečíst (nelekejte se, na rubu bývá anglicky) a vizitku uložit do náprsní tašky, ne ledabyle do nějaké kapsy. Naše kultura není tak obřadná, ale příslušnou úctu si vizitka zaslouží. Je totiž zhmotnělou identitou člověka - najdeme na ní jméno, adresu, spojení. Grafické ztvárnění vizitky nám hodně napoví o jejím majiteli: okázalé, zlaté s raženým tiskem, atypického formátu nebo vizitky hýřící barvami a obrázky svědčí o křečovité snaze zaujmout aspoň vizitkou, jednoduché prozrazují dobrý vkus a sebevědomí plynoucí z jistoty, že už jméno samo nebo firma budí respekt. Vizitky si prohlédneme, přečteme a můžeme prohodit něco, co prokáže, že jsme se s ní opravdu seznámili, třeba si všimneme adresy, titulu, grafické úpravy. Kritické poznámky si necháme pro sebe, pochvalné naopak vyslovíme nahlas. Pak vizitku opatrně uložíme tak, abychom ve svém protějšku nevzbudili dojem, že ji odhodíme do prvního koše.

Vizitky bychom měli mít vždy po ruce, úporné hledání ve všech kapsách, které muž v obleku má, vzbuzuje rozpaky. Před odchodem z domu na společenskou akci se vždy přesvědčíme, zda máme sebou dostatečný počet vizitek. Mějme ve všech oblecích jednu kapsu vyhrazenu pro vizitky, abychom si zvykli jedním hmatem vizitku vytáhnout a předat. Neesteticky působí vizitky ušmudlané, zpřehýbané, s ohnutými rohy. U žen samozřejmě strpíme několika minutové přehrabování se v kabelce bez poznámek, zato žena by mela mít vizitky v pouzdře - vizitkovníku, aby je ochránila před stopami rtěnky a řasenky. [Špaček 2006, str. 22-23]

Zdroj:
Špaček, L., Velká kniha ETIKETY, Mladá fronta, Praha 2006, 1. vydání, 232 stran + 24 stran barevné přílohy, ISBN 80-204-1333-2.